Nová kniha Evy Kantůrkové Tati! je rozhovorem otce a dcery, jejichž komplikovaný vztah poznamenaly milostné avantýry a rozchod rodičů. Dnes již dospělá a rozvedené dcera, která před lety přerušila kontakt se svým otcem-záletníkem, se nyní snaží objasnit důvody svého tehdejšího jednání. Vše začíná velice nenápadně – dcera se oklikou ptá otce na jeho původ. Postupně se ale hovor mění ve vyprávění milostných zážitků obou zúčastněných a nakonec vyjdou najevo i staré rodinné křivdy.

Celý název knihy zní Tati! Láskyplný příběh v dialogu. Text má vskutku podobu rozhovoru – přímé řeči okleštěné od uvozovacích vět a jakýchkoli komentářů. Nic kromě čisté řeči neexistuje. Takto předkládaný dialog vylučuje přítomnost třetí osoby. Na jednu stranu se čtenář nedozví, kde se rozhovor odehrává nebo jak a proč začal, jak staré jsou hlavní postavy nebo jak se jmenují (mluvčí tyto skutečnosti znají), na stranu druhou ale nechává Kantůrková postavy občas vyslovit pro ně zcela redundantní informace, bez kterých by byl čtenář v příběhu ztracen. Dialog tak ztrácí na autentičnosti a přirozenosti. Rušivě například působí složitá charakteristika rodinného vztahu namísto užití sice identifikačního, ale pro nezasvěceného nic neříkajícího antroponyma („Můj nejstarší syn, tvůj polobratr [...]“ (s. 54), „Od tvojí první ženy. Mojí matky“ (s. 12)). Hovor tak mnohdy drhne a působí uměle. Zvolená forma vykazuje jistá úskalí. Dialog není možné nijak formovat a upřesňovat zvenčí (ať už vnitřním monologem či autorským vypravěčem), musí si vystačit sám o sobě. Tato skutečnost nutí občas postavy vypouštět z úst slova, která by pravděpodobně dobrovolně neřekly („Ne tak docela, můj ironický tatínku“ (s. 39), „Jistěže to nevím, má pichlavá dcerunko“ (s. 39)). A vede čtenáře k pochybnostem, zdali se skutečně setkává se skutečným rozhovorem dvou osob, nebo zda si jeden ze zúčastněných (pravděpodobně dcera jakožto iniciátorka hovoru) dialog pouze nepředstavuje. Jisté pasáže například vzbuzují pocit, že nikdy nemohly být artikulovány nahlas, natož v rozčilení. (Např. na straně 110 spílá dcera otci: „Závisláku! Princátko! Rozmazlenče! Maminčin miláčku! Žádoucí tatíčku! Elegáne! Krasavče! Trousiči myšlenek! Rozhazovači vtipných větiček! Ironický lve salónů. Muž nepřistižitelný při čemkoli špatném. Zdrženlivý pozorovatel velkého světa. Vždy trochu tajemný. Vždy dosti zábavný. Vždy s nejvyšší nabídkou. Vždy k nikomu nevztažený a nikým nepolapitelný. Hrdě sám. Svépomocný sirotek. Veliké nadání. Široká náruč zájmů. Muž milovaný ženami. Polobůh a poloďábel. Spojovač osudů. Sám nespojitelný.“)

Hovor však neprobíhá ve stále stejném tónu. Příběh z počátečního nezávazného povídání přechází v konflikt, závěrečné dvě kapitoly se ale opět odehrávají v klidu a je z nich cítit nostalgie. Zejména předposlední kapitola z knihy vybočuje. Dialog zde působí mnohem přirozeněji než v předchozích kapitolách – jako by autorka konečně našla skutečný rytmus lidské řeči.

Ač se kniha při čtení v podstatě nijak nevzpírá a neklade recipientovi pod nohy žádné překážky, může se čtenář čas od času pozastavit nad některými výrazy a slovními spojeními. Také se může svou vinou v textu snadno ztratit, nebude-li mu věnovat potřebnou pozornost, a bude se muset vracet zpět, aby se zorientoval v pořádku mluvčích.

Přejděme nyní od ne zcela zvládnuté formy (příklady autentického literárně ztvárněného rozhovoru nalezneme například u Alexandry Berkové v Knížce s červeným obalem) k tematickému plánu knihy. Jednotícím motivem příběhu je láska, a to většinou tělesná. Čtenář je tak v průběhu recepce nevyhnutelně konfrontován s otázkou, do jakých intimností může zacházet povídání otce s dcerou. Samozřejmě pro každého leží hranice neprodyšně uzavřeného soukromí někde jinde, ale dovolím si tvrdit, že podobně otevřený rozhovor, jaký vedou hrdinové této knihy, by většina z nás ani vést nechtěla. Konzervativní čtenář může být leckdy velice zaskočen a zaražen, volnomyšlenkářský čtenář jásá. Diskutovaná témata se někdy dostávají až do polohy mírné zvrácenosti. Otec s dcerou se dohadují, kdo první začal se vzájemným koketováním („Možná mě miluješ ze stejných důvodů jako mé ženy.“ / „Tati!“ / „No, nedomýšlím to do všech důsledků. Tak. Jen typově.“ / „To bych pak ale já musela být přitažlivá i pro tebe.“ / „A nejsi?“ / „Mohu leccos, ale ne koketovat se svým otcem.“ / „Proč ne? Jsi prudérní? [....]“ / „Nejsem prudérní. A nekoketuji já, koketuješ ty.“ / „S potěšením" (s. 29)), líčí si navzájem, jaké milostné praktiky provozoval otec s matkou (i při plození dcery), jaké dcera s milenci... Pravdou je, že otec se snaží udržet hovor v jistých mezích, ale nakonec se dceřině argumentaci podvolí a vypráví.

V knize jsou kromě osobních zážitků (rodina, láska, psychická choroba matky) tematizovány lidské vztahy na pozadí historických událostí: přátelství napříč sociálními třídami za první republiky a napříč rasami v dobách protektorátu, udavačství za dob minulého režimu. Historické události ale nehrají samy o sobě podstatnější roli, slouží pouze jako kulisa a pomáhají čtenáři události časově zakotvit.

Tento „láskyplný příběh v dialogu“ si svého čtenáře jistě najde. Čtenáře, jehož se dotkne zvolené téma, jemuž nebude vadit občasná odosobněnost a lámanost dialogu a který bude naopak potěšen „dramatickou“ formou, s níž se v prozaických textech nesetkává každý den. Pro ostatní bude kniha pravděpodobně mírně šokující.